Připravit festival velký jako Prague Pride vyžaduje spoustu síly a energie. I když je nás ve stálém týmu hodně, sami bychom to rozhodně nezvládli. Každý rok se k nám na období před festivalem a během něj připojují desítky lidí, kteří s jeho organizací i odbavením pomáhají.

Festival Prague Pride je pro mnoho českých LGBT+ lidí jediným týdnem v roce, kdy mohou naplno zažít pocit sounáležitosti. Zrealizovat tento týden bereme jako naše poslání, a jsme rádi, že se nám to letos podařilo i přes ztížené organizační podmínky, které stále trvající covidová krize přináší.

Prague Pride není jen festival, to už všichni ví. Při práci na různých projektech se snažíme zlepšovat situaci LGBT+ lidí u nás, a proto je pro nás důležité čerpat inspiraci také z toho, co se děje za našimi hranicemi. Několik takových inspiračních příležitostí se nám naskytlo během tohoto léta a podzimu. 

Proč nedávají smysl festivaly heterosexuality, ale festivaly hrdosti LGBT+ lidí ano? Co jsou zač, co k nim vedlo a proč jsou důležité i v dnešní době? A máme být na co hrdí?

Sedmadvacetiletý David H. je z menšího moravského města, pracuje jako dopravní policista a ve volném čase plave a čte. Přestože je gay, sám byl dříve k LGBT+ lidem skeptický. Mohla za to podle jeho slov média a nejrůznější zažité stereotypy. Časem zjistil, že média často hledají senzace a věci si přikrášlují. A že lidi, kteří toho o LGBT+ tématech moc neví, rádi uvěří čemukoliv. Proto mu připadá důležité šířit osvětu, a činí tak skrze své coming outy.

Dvacetišestiletý Kai studoval na DAMU, má rád divadlo, zpěv a hraní na klavír. Kromě toho se považuje za nebinární lesbu a preferuje oslovení v mužském rodě. Coming outem si tedy musí procházet ve dvojí rovině. Když bylo Kaiovi třináct let, poprvé se zamiloval do dívky. 

Pětačtyřicetiletý Petr Kalla je úspěšný právník. Společně se svým přítelem a lesbickým párem vychovává dvě děti, je dlouholetým členem a spolupracovníkem Prague Pride a spolumajitelem kavárny Q Café. Ve 25 letech, po sedmiletém vztahu se ženou, prošel coming outem. Že je HIV pozitivní se dozvěděl v roce 2005.

Už odmala o sobě patnáctiletý Maku věděl, že se necítí dobře v dívčím těle. Co tedy dokáže s jistotou říci je, že není holka a že jí nechce být. Přesto ho tak všichni znají, a proto ho tak i oslovují. Nejbližší kamarádi ale Maku oslovují v mužském rodě, někteří používají i rod střední, se kterým se sám občas ztotožňuje. Maku se identifikuje jako nebinární. Na začátku ho k uvědomění si, že je něco jinak, přivedlo divadlo.

Jsi LGBT+ a otevřeně o tom mluvíš? Pokud ano, jsi výjimka. Mají-li Češi menšinovou orientaci či identitu, je vysoká šance, že o ní budou mlčet – alespoň tak to vychází z průzkumu Evropské agentury pro základní práva.