Kde se vzaly, k čemu slouží a proč jsou důležité festivaly LGBT+ hrdosti?

Proč nedávají smysl festivaly heterosexuality, ale festivaly hrdosti LGBT+ lidí ano? Co jsou zač, co k nim vedlo a proč jsou důležité i v dnešní době? A máme být na co hrdí?

Festivaly hrdosti, jako je třeba ten náš, jsou kulturní, vzdělávací a zábavní akce, jejichž účelem je podpořit myšlenku, že genderová, sexuální a vztahová rozmanitost je naprosto přirozená věc, za kterou není nutné se stydět, kterou není nutné skrývat a na které není nic špatného nebo nepřirozeného.

PRIDE je rovněž zkratka pro „Promote Respect, Inclusion, and Dignity for Everyone“ (Podpora respektu, inkluze a důstojnosti pro všechny). Neodmyslitelnou součástí Pride festivalů je tedy i podpora zrovnoprávnění LGBT+ osob, protože ani v 21. století ještě gayové, lesby a trans lidé mnohde nemají stejná práva jako ostatní a na některých místech jim může jít i o život.

Pride Parade, tedy duhový průvod, totiž symbolizuje mimo jiné i vzdor proti útlaku, kterému LGBT+ lidé čelí, a který stál u zrodu těchto akcí. Letos v Praze průvod sice nepořádáme, ale pokud zrovna není celosvětová pandemie, bývá běžnou součástí festivalů hrdosti, včetně festivalu Prague Pride.

V letošním roce došlo k násilným incidentům v chorvatském Záhřebu, kde byli napadeni účastníci a účastnice průvodu, v gruzínském Tbilisi se zase organizátoři duhového průvodu raději rozhodli celou akci odvolat, odpůrci jim totiž vyplenili kanceláře a fyzicky u toho napadli na dvě desítky novinářů.

Snahy o emancipaci LG osob v Evropě v průběhu 20. století

Zhruba od druhé poloviny 19. století byla neheterosexuální orientace brána jako duševní onemocnění, mnohde však byly její projevy ještě zhruba jedno století poté postihovány jako trestný čin. Během 20. století pak dochází k narovnávání práv gayů a leseb a k rušení trestů za stejnopohlavní styk. Došlo také na vyřazení homosexuality jako diagnózy z Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (v roce 1973). Ona beztrestnost je však v mnohých zemích otázkou několika posledních desetiletí, není proto divu, že zejména starší gayové a lesby s coming outem váhají, nebo na něj už rezignovali.

Hnutí za emancipaci gayů v Evropě významně napomohl německý sexuolog Magnus Hirschfeld. Byl jedním ze zakladatelů první organizace na světě, která si otevřeně kladla za cíl ochranu jejich práv. Jmenovala se Vědecko-humanitní výbor (založena v roce 1897) a společensky se angažoval za zlepšení podmínek života gayů. Situaci v Německu i jinde v Evropě však zkomplikovala Druhá světová válka. Nacisté třeba zavírali podniky, o kterých bylo známo, že se v nich scházejí gayové. Ty pak zatýkali a posílali do koncentračních táborů, kde byli označováni růžovým trojúhelníkem a často kastrováni, anebo „léčeni z homosexuality“. Zrovnoprávnění osob heterosexuálního a neheterosexuálního chování před zákonem pak bylo v NDR dosaženo v roce 1989 a v SRN v roce 1994.

Ve Francii byly zrušeny zákony proti sodomii během Velké francouzské revoluce v roce 1791, mezi lety 1960–1981 však Francie proti gayům a lesbám uplatňovala zákon proti exhibicionismu. Ve Velké Británii dochází k dekriminalizaci stejnopohlavní sexuální aktivity v letech 1967–1982.

Pro vývoj v Československu bylo zásadní rozvolnění poměrů po Stalinově smrti (1953) společně s rozvojem moderní sexuologie a psychiatrie v padesátých letech.  Po pokusech léčit náklonnost ke stejnému pohlaví se prokazuje její neléčitelnost, tedy přirozenost a trvalost. Zásluhu na tom má zejména Kurt Freund (1914–1996), československý a kanadský sexuolog a psychiatr, jehož studie zaměřené právě na „léčbu homosexuality“ měly vliv na její dekriminalizaci, přičemž sám Freund o tuto změnu legislativy usiloval.

K tomu v Československu došlo v roce 1961, ačkoli hranice způsobilosti k stejnopohlavnímu styku byla stanovena až na 18 let. To však neznamenalo, že by stejnopohlavní styky a náklonnost začaly být společensky tolerovány. V rámci změny trestního zákoníku se počítalo s tím, že toto chování budou postihovat místní společenské organizace, protože homosexuální orientace byla v rozporu s ideálem socialistického člověka.

O život se obávají LGBT+ lidé třeba i v Čečensku, kde je v posledních letech pronásleduje, mučí a zabíjí stát představovaný tyranským vůdcem Ramzanem Kadyrovem. Mít v rodině gaye, lesbu nebo trans člověka je tam považováno za hanbu, která ospravedlňuje jejich zabití, jak ukazuje dokument Vítejte v Čečensku.

Stonewallské nepokoje a první pochody hrdosti

Významným milníkem pro LGBT+ osoby nejen v USA se staly stonewallské nepokoje v roce 1969. Šlo o spontánní reakci na policejní razii v baru Stonewall Inn na Christopher Street v Greenwich Village v New Yorku.

Policejní razie v gay podnicích byly tehdy v USA poměrně časté. V Americe 60. let bylo prakticky nemožné žít otevřeně jako gay, lesba či trans osoba. Lidé byli zatýkáni, pokud na sobě měli méně než tři kusy oděvu v souladu s jejich genderem. Gayům a lesbám bylo zakázáno podávat alkohol. Od roku 1953 nesměli být gayové zaměstnáváni ve státní správě. Gayové a lesby žijící v manželství a podnikající tajné románky byli pod neustálou hrozbou, že je budou kvůli své orientaci vydírat. A v podobném duchu by se dalo pokračovat dál.

Vyvolávání strachu, diskriminace a zneviditelňování sexuální, genderové a vztahové rozmanitosti byly nástroji, jak lidi navzájem izolovat a minimalizovat tak jakoukoli naději na změnu. Po Stonewallu se však ukázalo jako klíčové být „out and proud“, tedy vyjít s barvou ven a nestydět se za to, jaký*á jsem. Právě tato otevřenost LGBT+ lidi spojovala a dodávala sílu hnutí za emancipaci gayů, leseb a trans lidí.

Co se vlastně ve Stonewallu stalo? Byla to zdánlivě rutinní policejní razie, ke které došlo v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 právě v gay baru Stonewall Inn v New York City. Tentokrát ale došlo ke spontánnímu odporu osazenstva baru, ke kterému se následně přidávali další LGBT+ lidé z okolí a jejich příznivci. Nepokoje v Greenwich Village trvaly po šest nocí a zapojovaly se do nich stovky až tisíce lidí, druhou noc jich bylo podle svědků kolem dvou tisíc.

Ačkoli odpor LGBT+ lidí ve Stonewallu nebyl prvním, byl zásadním katalyzátorem, po kterém skokově narostl počet organizací na podporu rovných práv LGBT+ osob a tématu se začaly věnovat i stovky tisíc aktivistek a aktivistů v USA i po celém světě.

Rok po těchto nepokojích, na nichž se výrazně podílely transgender ženy (asi nejznámější je Marsha P. Johnson), se uskutečnil vzpomínkový pochod, tzv. Christopher Street Gay Liberation March, kdy od Stonewall Innu vyrazilo pár stovek lidí a do Central parku jich tehdy dorazilo několik tisíc. Jedním z organizátorů byl i Frank Kameny, který byl kvůli sexuální orientaci vyhozen z práce.

Stonewallské nepokoje a vzpomínky na ně inspirovaly i Evropu. V roce 1971 proběhla akce ve Švédském Örebro, první Gay Pride v Londýně proběhl 1. července 1972, v dalších letech se přidávala další města. V ČR proběhl první gay pride pochod v roce 1998 jako součást Duhového festivalu Karlovy Vary, následovaly akce a pochody v Brně (2008 a 2010), v Táboře (2009), v Praze (od roku 2011), v Olomouci (2015), v Plzni (od roku 2017) nebo v Ostravě či ve Slavičíně (od roku 2019).

„Do Stonewallu bylo po celé zemi tak padesát, šedesát gay iniciativ. O rok později jich bylo aspoň patnáct stovek, o dva roky později pak kolem dva a půl tisíce. A to byl dopad Stonewallu.“ Frank Kameny, jeden z nejvýznačnějších amerických bojovníků za rovná práva LGBT+ osob

Hnutí na podporu zrovnoprávnění LGBT+ osob je stále třeba

I když ve 21. století dochází v různých zemích světa ke srovnávání práv LGBT+ osob s ostatními, v jiných jsou však tato práva naopak oklešťována. Často se tak děje v rámci politického boje, kdy si tímto vrcholní představitelé státu zajišťují podporu konzervativních voličů a voliček. A stále ještě existují i země, kde jsou gayové, lesby či trans lidé v ohrožení života a prakticky tak nemají možnost žít plnohodnotný život.

I když se tedy poměry na světě obecně spíše zlepšují, čeká ještě lidstvo dlouhá cesta ke vzájemnému respektu lidí bez ohledu na jejich sexuální orientaci nebo genderovou identitu. Přispět a podpořit respekt, inkluzi a důstojnost může ovšem každý a každá z nás, třeba už jenom tím, že nebudeme lhostejní*é k projevům nenávisti vůči LGBT+ lidem.

Festivaly a pochody hrdosti tedy mají smysl i dnešní době, ať už jako připomínka diskriminace a šikany, které lesby, gayové a trans lidé čelili v minulosti, jako protest proti nerovným podmínkám, nebo jako podpora pro ty, kteří těmto podmínkám musí stále čelit.

Autor: Karel Pavlica

59 % LGBT+ lidí v Česku nemluví o své orientaci a identitě, protože se bojí reakce okolí. V Maďarsku je situace ještě horší – nový zákon zakazuje zobrazovat LGBT+ témata mladším 18 let, a to včetně vzdělávacích materiálů. Podpořte jediný týden v roce, který nabízí LGBT+ lidem pocit opravdové svobody a sounáležitosti. Polovinu vašeho příspěvku použijeme na akce během festivalového týdne. Druhou polovinu předáme maďarské Budapest Pride.