Petr měl coming outy hned dva. Jednou jako gay, podruhé jako člověk s HIV

Pětačtyřicetiletý Petr Kalla je úspěšný právník. Společně se svým přítelem a lesbickým párem vychovává dvě děti, je dlouholetým členem a spolupracovníkem Prague Pride a spolumajitelem kavárny Q Café. Ve 25 letech, po sedmiletém vztahu se ženou, prošel coming outem. Že je HIV pozitivní se dozvěděl v roce 2005.

Protože Petr pochází z malého městečka na západě Čech, možnost, že by tam potkal dalšího gaye, pro něj nebyla reálná. Nikoho, kdo by to měl podobně, neznal, a tak neměl žádné povědomí o LGBT+ lidech. I přesto ale už od dětství věděl, že se mu líbí kluci. “V sexuálních fantaziích mě kluci přitahovali už dávno. Mysleli si to o mně i moji spolužáci, kteří mi to přišli říci potom, co jsem jim řekl, že mám holku,” vzpomíná na život na základní škole.

Velkou překážkou v přijetí sama sebe bylo pro Petra přání mít velkou rodinu. Sám totiž pochází z pěti sourozenců, kteří sami mají několik dětí. I proto si na střední škole našel slečnu, do které se zamiloval, jak jen mohl. Poté, co Petr vyjel do Německa na erasmus, se pro něj vše změnilo. Na konci navázal vztah s klukem a po příjezdu do Česka se rozešel se svou přítelkyní.

“Když jsme se rozcházeli, zeptala se mě, jestli je to kvůli jedné Češce, která tam se mnou byla. Já jí ale odpověděl, že ne, že to je kvůli klukovi. To ji neskutečně rozhodilo a rozbrečela se,” vypráví Petr. Pak přišel coming out před kamarády, spolubydlícími a nakonec rodiči. “Bylo to na tátovy narozeniny. Měl asi po čtyřech infarktech, takže poté, co jsem jim to řekl, odešel a vzal si nějaké léky. Máma dostala hysterický záchvat a padaly nepříjemné výčitky. Skončilo to tak, že jsem odešel z domu,” popisuje Petr smutnou vzpomínku. Již druhý den mu však volal jeho otec, aby mu řekl, že jej má i nadále rád jako svého syna. Matčino srovnávání se s Petrovou orientací zabralo podstatně víc času.

Uběhlo několik let, co Petr poznával svět z nového úhlu pohledu. To se mu ale stalo osudným. “Nebyl jsem žádný svatoušek. Gay svět jsem objevil přes noční život – party a sex. Byla to velká jízda, ale po několika letech, v roce 2005, jsem zjistil, že jsem HIV pozitivní,” svěřuje se Petr.

Aby toho nebylo málo, v té době se Petr měl začít učit na advokátní zkoušky, které měl skládat za dva měsíce. “Byl jsem zrovna v práci, když mi zavolala moje známá, lékařka, která mi to oznámila. Řekla, ať hned zavolám na Bulovku a svým sexuálním partnerům,” pokračuje ve vyprávění Petr a vzápětí dodává že první myšlenka, kterou měl, byla, že má zkažený celý život a že představuje riziko pro své okolí.

Pozitivní test na HIV v dnešní době neznamená konec života. Více se dozvíte na diskuzi Život s HIV v rámci festivalu Prague Pride.
V pátek 6. srpna v 17:00 v Pride Life (Život 90, Karoliny Světlé 286/ 18, Praha 1)

“Bylo to jako rána kladivem mezi oči, nebyl jsem schopný absolutně ničeho. Kolegyně v práci, která jako jediná nešla na oběd, to měla hned z první ruky. Co jsem se to dozvěděl, hned jsem jí to vyklopil,” říká Petr. “Kolegům, kteří přišli později, jsem to také okamžitě řekl. Jen šéfa jsem vynechal, protože jsem se bál jeho reakce,” pokračuje.

Naštěstí Petrův kolega zachoval chladnou hlavu a pomohl mu s dokončením úkolů, na kterých ten den pracoval. Vzápětí Petr zavolal svému příteli, řekl mu, o co jde, a ten ho ihned vyzvedl z práce. “První věc, kterou jsem mu řekl, byla, že chci, aby se se mnou rozešel. Nechtěl jsem, aby si tím musel se mnou procházet,” vzpomíná.

“Myslel jsem si, že jsem v podstatě mrtvý. Vůbec jsem nevěděl, jestli má smysl učit se na zkoušky. Nejdůležitější pro mě ale bylo, že jsem měl u sebe přítele. Ten jediný mi dokázal navodit myšlenku, že by přeci jen přede mnou mohla být nějaká budoucnost,” pokračuje.

Co se týká dalšího coming outu, Petr nechtěl informaci o tom, že je HIV pozitivní, dál šířit. Nějakou chvíli trvalo, než to řekl svým kamarádům. Dle jeho slov to ale i oni vzali v pohodě. “Nikdo z nich se mnou nepřestal komunikovat. Jen bývalá přítelkyně, která se to dozvěděla od mé doktorky, která byla shodou okolností naše společná známá, se mnou komunikaci omezila. Dodnes jsme si nenašli příležitost k tomu, abychom se o této otázce pobavili. Vídáme se jen příležitostně či náhodně,” říká Petr.

Nejvíce se obával vyoutování v rodině. Když se Petr svěřoval rodičům, že je gay, jedna z věcí, kterou od mámy slyšel, byla, že skončí na ulici a něco chytne. Proto jí o HIV nebyl schopný říct. “Máma umřela, aniž bych jí to mohl říct. Pořád mě to mrzí, že jsem jí to neřekl. Poté umřela i neteř a po tolika úmrtích v rodině jsem příbuzné nechtěl zatěžovat strachem o mě. Proto jsem s coming outem čekal až do loňského léta,” vypráví Petr s tím, že reakce od otce byla, že je rád, že mu to Petr řekl.

Svým sourozencům to oznámil přes sms zprávy, i kvůli tomu, že potřeboval situaci vyřešit co nejrychleji. Petrova sestra bydlí ve stejné obci jako jejich otec, proto Petr doufal, že když bude nejhůř, budou se o tom moci společně pobavit. Zároveň otce ujistil, že se o tom může svěřit komu bude chtít a také mu vysvětlil, jak se medicína posunula. Reakce všech sourozenců byly skvělé, lepší si ani nemohl přát. 

“Život jde dál, naučil jsem se s tím žít. Kromě toho, že musím brát prášky, mě HIV pozitivita v ničem neomezuje. Díky ní jsem se taky začal věnovat aktivismu. Zajímal jsem se o práva LGBT+ lidí a podílel jsem se na otevření Q Café. Akorát jsem se rozhodl, že nebudu biologický otec, ale i přesto máme dvě děti,” shrnuje Petr svou zkušenost s HIV.

Každému, kdo se dozví, že je HIV pozitivní, by Petr vzkázal, že život nekončí a že před sebou může mít ještě skvělou budoucnost. Důležité je se dozvědět o své diagnóze co nejdřív, a proto doporučuje, aby se lidé nechávali pravidelně testovat. “Ze svého života bych nevzal nic zpátky. V tuto chvíli nelituji ani HIV pozitivity. Žijeme v neskutečné době, lidstvo má prostředky na to, aby šíření HIV zamezilo,” ukončuje Petr.

Foto: Marek Sybal

59 % LGBT+ lidí v Česku nemluví o své orientaci a identitě, protože se bojí reakce okolí. V Maďarsku je situace ještě horší – nový zákon zakazuje zobrazovat LGBT+ témata mladším 18 let, a to včetně vzdělávacích materiálů. Podpořte jediný týden v roce, který nabízí LGBT+ lidem pocit opravdové svobody a sounáležitosti. Polovinu vašeho příspěvku použijeme na akce během festivalového týdne. Druhou polovinu předáme maďarské Budapest Pride.